Porodní příběh očima rodící ženy: "Každý porod je jiný. I ten třetí"

Porodní příběh III.

K večeři jsme měli skvělé burgery. Bylo totiž 19. března, já měla 35. narozeniny a zároveň termín porodu.

Měli jsme hrozně fajn den. Fifi byla ve školce a Fredy pracoval už dva týdny převážně z domova. Nechtěli jsme riskovat, že začnu rodit a on bude muset spěchat domů z práce. Holčičky se obě narodily dva týdny před termínem, takže tentokrát jsme byli v pohotovosti už od konce února. I moje úžasná dula Linda byla v pohotovosti dřív, než je zvykem.

To odpoledne jsem se rozhodla jít pro Fifi do školky pěšky. Posledních pár dní jsem se tomu docela vyhýbala, protože mě to pak vyčerpalo na zbytek dne. Ten den jsem ale cítila, že se potřebuju projít. Nehledě na to, že venku bylo krásně teplo a slunečno, což na moje narozeniny většinou nebývá.

Když jsem se s dětmi doplazila domů, čekaly na mě balónky, dort a dárečky, které mezitím nachystal Fredy. Byla jsem moc dojatá, protože jsem žádné velké oslavy nečekala – jediné, co jsem si přála, bylo porodit. Poslední dva týdny už mi nebylo nejlíp, sotva jsem se plazila a břicho mi překáželo při manipulaci s Niah.

Po večeři a večerce jsme si s Fredym pustili film. Já se převalovala na gauči a nebylo mi nejlíp. Bylo mi zle od žaludku – dort, burger a hranolky, nebylo se čemu divit. Za chvíli jsem seděla na záchodě, ale nepřikládala jsem tomu žádnou větší váhu. Naději, že začíná porod, jsem měla každý druhý den, a stejně pořád nic. Pak jsme dokoukali film a šli do postele. Když jsem usínala, projelo mi hlavou: "A ráno budu určitě pořád těhotná."

Kolem druhé ráno mě vzbudila bolest, ale byla o dost jiná než ta, kterou jsem občas cítila přes den posledních pár dní. Ještě jsem chvíli zůstala v posteli, a když už to začínalo být nepříjemné, vstala jsem. Po necelé hodině postupujících vln jsem vzbudila Fredyho a zavolala Linde. Plán byl takový, že Linda se mnou pojede do porodnice a Fredy zůstane doma s holčičkami. Mezi vlnami a čekáním na příjezd Lindy jsem si dochystala věci a začínala se těšit na příchod nového člena naší bandy.

Kolem čtvrté dorazila Linda. Naštěstí děti v klidu spaly a Fredy šel se mnou dolů k autu. U výtahu mě zastavila jedna silnější vlna a projelo mi hlavou: "Děje se to! Fakt se to děje!"

Sjeli jsme dolů, kde čekala Linda. Na zadní sedadlo jsem si dala ručník, rozloučila se s Fredym a odjeli jsme směrem k porodnici. Na Fredym bylo vidět, že se se mnou loučí těžko. Měl strach, že nestihneme dojet a porodíme po cestě. To ráno byla navíc docela zima, což by nebylo ideální.

Na cestu autem jsem se netěšila, ale nakonec si moje hlava celý proces v autě tak nějak zpomalila a během cesty jsem měla jen pár silných kontrakcí. Daly se zvládnout v sedě. Prodýchávala jsem je a Linda mi klidným hlasem připomínala, ať uvolním čelist. V autě hrála relaxační hudba, Linda jela rychle ale bezpečně a mezi kontrakcemi jsme si i povídaly.

Do porodnice jsme přijely asi za půl hodiny. Jakmile jsem vylezla z auta, pocítila jsem na nohou mráz – měla jsem jen letní šaty a svetr. Z parkoviště do budovy jsem měla asi dvě vlny a věděla jsem, že mě čekají schody do třetího patra. Po cestě nahoru jsme se mezi kontrakcemi smály, jaký je to blbý nápad dát porodnici do třetího patra. Linda pak řekla, že vlastně nemusíme spěchat, abychom tam nakonec strávily co nejméně času. Všechno šlo přesně podle mého plánu – dojet do porodnice, porodit a hotovo.

Zazvonily jsme na porodnici a po chviličce přišla otevřít porodní asistentka. "Tak co vás přivádí?"

"Ehm… rodíme!?"

Co jiného bychom tam o půl páté ráno asi dělaly…

Než jsme se dostaly na porodní box, měla asistentka nesmyslné otázky typu, jestli máme domluvené, že nechci vaginální vyšetření a podobně. Linda všechno velmi jasně a asertivně komunikovala. Já už jsem byla ve fázi, kdy jsem se během kontrakcí snažila vnímat jen sebe a miminko.

Na boxu jsme si odložily tašky a Linda si začala připravovat svoje kouzla. Jakmile jsem uviděla polohovací postel, projelo mi hlavou, že ji potřebuju napolohovat do sedu. Linda to udělala a já vlezla na postel, klekla si a ruce i hlavu si opřela o zvednutou část. Jen co jsem se dostala do téhle polohy, kontrakce se začaly měnit a já cítila, že moje tělo tlačí. Nevím, jak dlouho a kolik kontrakcí to přesně trvalo. V ten moment mi to přišlo nekonečné a strašně silné.

Naprosto přesně jsem věděla, co se děje, co moje tělo dělá a co potřebuju. Bohužel přítomná doktorka mě neustále vyrušovala z mé porodní dimenze, a tím pádem bylo vnímání bolesti naprosto odlišné od předchozích porodů. Linda se za mě prala jako lvice a neoblomně odmítala vše, co doktorka požadovala. Nebyl čas – miminko bylo pár minut od narození.

Linda kouzlila s termoforem, povzbuzovala mě a já jsem za animálního řevu porodila krásného růžového chlapečka. Už potřetí jsem to zvládla tak, jak příroda zamýšlela. Byla jsem (a ještě dlouho budu) pyšná na svoje tělo – jak to zvládlo a jak se krásně spojilo s hlavou. Byla jsem taky pyšná na toho malého človíčka, že mě celou dobu poslouchal a věděl, co dělat.

Jakmile se narodil, Linda mi pomohla se otočit. Lehla jsme si a spolu s chlapečkem, který dostal jméno Ayden, jsme se seznamovali a dýchali konečně stejný vzduch. Velice záhy se přIsál k prsu a já si začínala uvědomovat, že je ze mě máma tři dětí.