Porodní příběh mýma očima: "Zrození cestou"
L. mě požádala o doprovod k porodu na jednom dětském hřišti, a já se v tu chvíli tak neskutečně poctěna, že to ani slovy vyjádřit nesvedu .-) ač jsem už měla pomyslnou svou kapacitu pro doprovody k porodům naplněnou, takhle mě blízkou ženu jsem nechtěla ani odmítnout, navíc dula!
Tušila jsem, že to bude doprovod, na který jen tak nezapomenu, ale to jsem ještě netušila jak moc jsem blízko pravdě .-)
s L. jsme se znaly, od vidění jsem znala i jejího muže, a tak jsme se domluvili, že předporodní schůzka není potřeba, porodní plán mi L. poslala, pověděli jsme si pár věcí, které jsou pro mě k doprovodu důležité a občas prohodily nějaké zprávy…
TP sice stanoven na x.y. ale to je takové trochu věštění z koule .-)
nicméně v pondělí ráno mi L. píše, že se její prvorozené dítko ráno podivovalo nad tím, kde má sestřičku...intuice?
Dozvídám se od L. že před chvilkou proběhla první lehká kontrakce, je cca 7.30, a že dá vanu, ale dlouho čekat nebudeme...v plánu bylo dojet do porodnice v Rakovníku…
domlouváme se, že si po 10h zavoláme, pokud nebude potřeba jinak…
v 9.30 mi volá L., nicméně na druhé straně mluví muž P. a za ním slyším L. jak už se velmi výrazně a silně projevuje, vokalizuje a v duchu si pomyslím, že není na co čekat, a kdoví jak to bude s tím přejezdem do porodnice...takhle rychle jsem v autě nachystaná nebyla jako teď, za 5min sedím v autě a posílám L.do whatsappu polohu, že by bylo asi fajn se někde pak sjet, abychom jeli spolu, ve vozy za sebou, pro případ kdyby cokoliv...volá mi znovu muž, že L. nemůže dostat do vozu, je velmi nervózní, ve stresu, chápu ho, a co znamená, že L. chce být jen na záchodě, nooo...v tuhle chvíli vážně nemá smysl ještě muže více stresovat, snažím se ho uklidnit, že už k nim jedu, a ptám se, jestli tedy nemám nejdřív dorazit k nim, aby mohl odvézt prvorozené na hlídání, já vyzvednu L. a pojedeme do porodnice spolu, nechce...domlouváme se na místě setkání...tam já sice dorazím, ale nikde nikdo...volám, a pomalu mi to dotýká, L. se nedočkám…
cestou když jsem jela, volala jsem do porodnice Rakovník, že přijedeme se ženou a že to nejspíš budeme mít tak tak...a tak když jsem čekala na pár až dorazí, volám tam znovu a dozvídám se, to co tuším..žena porodila...v sanitce…
po chvíli, kdy se já vracím domů mi volá muž a potvrzuje to co už vím, že L. porodila...a tak se jen ptám jestli všichni v pořádku a kde jsou, kam je odvezli, a že za nimi dorazím…
odvezli je do Motola…
vracím se tam, kde jsem sama své děti porodila...sály se od té doby naštěstí proměnily, k lepšímu, ale stále tam kam doprovázím nejraději, tak oproti takovým sálům tu necítím teplo, vřelost, laskavost, možnosti, variabilitu…
už od dveří se na sebe s L. neskutečně uculujeme a smějeme...muž je trochu víc jak to pojmenovat, no, myslím, že si zažil asi zajímavé chvilky, kdy i měl možná strach, obavy, což je naprosto pochopitelné, my s L.když máme trochu povědomí o moudrosti ženského těla, tak jsme v tom byly ve větší lehkosti…
a L.vyprávěla další detaily svého neskutečně rychlého porodu...že když vyšla z vany, nabrala to neskutečnou sílu a intenzitu a jak ji muž za každou cenu chtěl prostě někam dopravit, někam rozuměj do porodnice….-) a že jí se už fakt nikam nechtělo…
nakonec se tedy muži opravdu L. povedlo dostat nějakým zázrakem do auta, nicméně po pár stovek metrů stejně zastavili a L. porodila v autě... živelně, nezadržitelně, protože když porod jede, tak ho faaakt nikdo nezastaví…
detaily případě doplní L svým vyprávěním...nějaké o tom jak byla, protože je vysoká, vmáčknutá na zadním sedadle, s hlavou někde u prvorozeného, který nakonec byl součástí sestřičky zrození a jsem moc zvědavá, jestli si to nakonec bude pamatovat ještě hodně dlouho…
mě jen trošičku mrzí, že jsem nemohla být L.alespoň trochu nápomocná a součástí takového porodního příběhu, ale kdoví...co mě čeká s dalšími miminky a ženami?
Těším se moc na další příběhy zrození
.